Obsah

Pověst o Tučapech


Hradní pán hradu Buchlova se jednoho dne vrátil z lovu bez svého oblíbeného ohaře. Všichni ostatní psi už byli na nádvoří, jenom milý Břes chyběl. Pán byl ze ztráty věrného psa mrzutý, a proto hned poslal své lidi, aby mu ho našli. A tak zbrojnoši začali psa hledat a poptávali se pod hradem lidí. Hned v prvních chalupách se o něm doslechli. Prý tam ohař byl, ale z huby mu tekla pěna a divně se koukal. „ Jistě se ten Břes vztek, “ povídali strejci „tak jsme ho radši zahnali.“

„Vy jste tomu dali !“ naříkali zbrojnoši. Pak se vydali směrem, kterým Břes odběhl. Volali ho, ale pes nikde. Až dorazili k dalším chalupám, ptali se lidí : „ Byl tu pes ?“ „Pravda, že byl tu pes. To psisko se hnalo tamhle za kopec,“ odpověděli místní. Zbrojnoši jen vzdychli a vydali se za kopeček. Tam narazili na další osadu. U studny stály ženské. „Tetky, hradnímu pánovi se zaběhl pes. Neviděly jste ho?“ „Viděly, ale koho by napadlo, že patří k hradu,“ povídá jedna. „Vždyť to psisko chtělo tady sousedě potrhat slépku.“ A tak prý každá popadla, co bylo po ruce – kameny, dřeváky, pometlo a psa hnaly pryč. „Máte štěstí, že hradní pán neviděl , jak jste se k jeho ohaři zle chovali,“ řekli zbrojnoši tetkám a museli dál. Pes mezitím s pěnou u huby přeskákal pole a uštvaný si sedl u jedněch vrat. Tady ho u další skupinky domu a chalup zbrojnoši konečně dostihli a jásali: „Tu čapí!“

Ale pes, který za ten den už tolik zkusil, byl tak poplašený, že lidi z hradu nepoznal. Vyskočil a hnal se dál do lesu. Zbrojnoši na koních za ním. Břes štvaný hrůzou měl stále vetší náskok, až se jim ztratil z očí docela. Nakonec psa vystopovali a dostihli, jenže už bylo pozdě. Když se totiž zdivočelý ohař ocitl mezi dalšími chalupami, lidé tam vyběhli a začali na psa střílet. Zůstala po něm jen jména ves nic pod Buchlovem.