Historie

První písemná zmínka o obci je z roku 1131, ale archeologické nálezy prokázaly počátky osídlení Tučap v době kamenné. Díky výhodné strategické poloze bylo území v okolí Tučap osídleno už v době mladšího paleolitu. Pravěcí lidé měli na návrších a temenech svahu kontrolu nad okolní vrchovinou, říčním údolím nebo soutokem řek. Archeologické nálezy byly v tučapských lokalitách: Koukolky, Nad horkami, Nad panským a také v lokalitě Boršice - Chrástka, která leží na Tučapském kopci. Nalezené kamenné nástroje (škrabadla, rydla apod.) pochází  z mladého paleolitu. Kolekce nálezu z lokalit Tučapy - Koukolky, Tučapy – Nad horkami, Tučapy – Nad panským je kultury aurignacké (Aurignacien), kolekce z Boršic - Chrástky  (Tučapský kopec) je kultury gravettské (Gravettien/Pavlovien). První nález paleolitických pazourků pochází ze zahrady domu č.p. 15, kde byla nalezena  i středověká keramika, která byla uložena ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti. Území Tučap bylo pravděpodobně osídleno i v době Velkomoravské říše (r. 833- 906). V roce 863 prišli na Moravu na žádost knížete Rastislava křesťanští misionáři, bratři  Konstantin (Cyril) a Metoděj. Přeložili část Bible, při bohoslužbách používali  staroslovenštinu, vytvořili písmo - hlaholici, vzdělávali kněží. Metoděj se stal arcibiskupem  moravsko-panonské diecéze, jeho sídlo bylo na Velehradě. V roce 1019 získal kníže  Oldřich Moravu z rukou Poláku.  V roce 1063 založeno olomoucké biskupství. Za vlády Soběslava I. byl v Olomouci  postaven kostel sv. Václava. V roce 1131 se nový kostel vysvětil. V nadační listině tohoto  kostela, kterou vydal biskup Jindřich Zdík, jsou uvedeny vedle mnoha dalších obcí také  naše Tučapy. Jde o první písemný záznam o Tučapech. V rozvinutém středověku přetrvává zemědělský charakter civilizace, technologická zlepšení umožnila agrární „revoluci“. Populace byla na vzestupu, lidé se tehdy dožívali průměrně  30-35 let, zvýšil se počet usedlostí. Později se projevil negativní vliv periodicky se  opakujících hladomoru, zhoršení klimatu a epidemií, hlavně moru. Dochází k rozvoji měst. Společnost byla rozdělena na šlechtu, duchovenstvo a rolnický lid. Spojovacím prvkem  všech společenských vrstev bylo křestanství. Evropa odolávala nájezdum Tatarů a Turků. V tučapském panství stávala ve středověku tvrz a také tři dvory. Základy panské tvrze byly  vykopány na rozhraní Humének a Panských (v místech za nynějším hřbitovem). Tvrz  označuje opevněné sídlo drobného šlechtice situované zpravidla uprostřed vesnice. Původními majiteli tvrze a dvoru byli vladykové z Tučap.  Podle první písemné zmínky z r. 1131 patřily Tučapy proboštství spytihněvskému, podle  dalšího písemného záznamu z roku 1228, byla vesnice přidělena velehradskému panství. V r. 1370 se jako majitel Tučap uvádí Detrich z Moravan, od r. 1375 je vlastnil Jarohněv  z Buchlovic. V letech 1381 - 1390 ves spravují bratři Petr, Záviš a Remenec. V r. 1390  vesnici koupil Ctibor Plih z Rabštejna. Od r. 1391 byli majiteli bratři Jan a Filip z Tučap, od r.1397 pak Míšo (Mikšík) z Tučap, který se tu uvádí ještě v r. 1447. Jeden dvůr daroval  Benešovi ze Spytihněvi (r. 1447-1449). Jeden dvůr zůstal Filipovi z Tučap až do r. 1457. od r. 1450 do r. 1460 tučapské panství patřilo Anežce z Únětic (Únětice - později zaniklá  osada pod Buchlovem) společne s Mikulášem ze Zákran (od r.1451). Ten měl Tučapy do roku 1468, kdy je přebírá Jan Kuželík ze Žeravic, od r. 1471 pak Hynek Tučapský ze Zákran, který se později spojil s Petrem Kuželíkem ze Žeravic. V roce 1526 bylo  5  panství na Tučapech prodáno Alšovi Laškovskému ze Švábenic. Aleš v r. 1527 podepsal  s velehradským klášterem smlouvu o výměně Tučap za Moravskou Novou Ves, která byla větší než Tucapy, ale pro velkou vzdálenost o ni nemohl velehradský cisterciánský klášter dostatečně pečovat. Výměnou dědiny získal klášter ucelené území v okolí Polešovic, které  byly jejich hospodářským střediskem. Z té doby jsou písemné záznamy o tvrzi a dvoru. Později tvrz zanikla. Opat velehradského kláštera v r. 1579 daroval celý dvůr v Tučapech Matyáši Kucovskému z Opolí. Do r. 1594 zde hospodařili i jeho synové Jakub, Jaroslav, Jiří, Fridrich, Václav, Gabriel. Dalším vlastníkem byl Jan Arnaholt z Lestu a v letech 1599 - 1615  Ambrož Kisfaludy z Egeršegu, pak Bernard Koza z Hradiště, od r. 1618 do r. 1649 Ferdinand  Opinger. Roku 1667 se uvádí dvůr jako pustý, vesnice náležela stále velehradskému panství. S nástupem Přemyslovců, přichází období upevnění českého státu, konec vnitřních  rozbrojů. V r. 1210 (za vlády Přemysla Otakara I.) a v r. 1300 (za vlády Václava II.) jsou  provedeny mincovní reformy, jsou zakládána královská města (Uherské Hradiště založeno r. 1257 Přemyslem Otakarem II.). Začátkem 40. let ohrožovali Moravu Tataři, v r. 1253  plenili náš kraj Uhři, kteří vpadli na Moravu také koncem 13. století. Na počátku 14. století nastupují na český trůn Lucemburkové. Z nich nejvýznamnější je  Karel IV., český král a římský císař. Doba Karla IV. je dobou klidu a míru a všestranného rozkvětu vzdělanosti a kultůry. Vznikaly nové kostely a hrady , vzrostl počet klášteru  a církevních řádů. V Praze byla založena Univerzita Karlova roku 1348. V tomto roce  proběhla také v našem kraji morová epidemie. Koncem 14. století se začala projevovat stagnace a krize středověké společnosti a úbytek počtu obyvatel. V roce 1415 byl v Kostnici upálen jako kacíř mistr Jan Hus, rektor pražské univerzity, teolog, kritik církve a vůdce reformní skupiny. Poté nastalo období nepokojů a pak  husitských křížových výprav (zničili i velehradský klášter a jeho okolí). Přišly s nimi také  další morové rány. Ke zklidnění došlo vládou Jiřího z Poděbrad. Od r. 1471 do r. 1526 vládne v Čechách polský rod Jagellonců. Moravě, Slezsku a Lužicím vládl do r. 1490 Matyáš Korvín, který byl po vleklých bojích korunován v r. 1469  v Olomouci. V době jeho nájezdu zažívaly místní vesnice hlad a bídu. Korvínova vojska  dobývala i hrad Buchlov a poškodila jeho kapli. S nástupem Habsburků končí v našich zemích vrcholné období stavovské monarchie  a v podstatě také středověk. Novověk znamená dobu převratných změn společenského, kulturního, ekonomického charakteru, přechod společnosti od středověkého modelu  zemědělské výroby k ekonomickým modelům kapitalismu, rozvoj osobní svobody. Postupně dochází k technologickému pokroku, ekonomickému růstu, rozvoji řemesel, zvyšování životní úrovně, úrovně obecného vzdělání a kultůry. Změnila se struktura  společnosti: velkostatkáři a podnikatelská šlechta, městská střední vrstva, dělníci, poddaní  na vesnici (střední a drobní rolníci). V 19. století vrcholí průmyslová revoluce (přechod  od řemeslné výroby a manufaktur k tovární výrobě), rozvoj dopravy, potravinářského  průmyslu (cukrovary, pivovary), textilního, težebního, sklářského, strojírenství, bankovnictví. Také zemědělství zaznamenalo pokrok, hlavně na velkostatcích, selské  a chalupnické hospodářství spíše zaostávalo. Rozšířil se chov dobytka, hnojení, pěstování  průmyslových plodin, zemědělská technika. Dříve ničily obyvatelstvo hlavně epidemie moru (v našem kraji byla poslední velká morová  epidemie v letech 1715 - 1716), po ustoupení epidemií moru (mor se přenášel hlavně kousnutím blechy z hlodavců; bakterie Yersinia pestis), převládaly epidemie cholery  (cholera způsobuje těžké průjmy; bakterie Vibrio cholerae). Nákazy moru a cholery byly často pandemické (tzn. byly rozšíreny celosvětově). Pandemický charakter měly také pravé  neštovice (virus Variola). Obyvatelstvo trápila mimo jiné řada dalších inf. nemocí např. tyfus (skvrnitý i břišní), tuberkulóza, lepra, syfilis, chřipka atd. Ženy umíraly po porodu často na tzv. horečku omladnic. Šlo o bakteriální infekci (nejčastěji Streptococcus  pyogenes), která se přenášela z nemytých rukou porodníka. V 19. století se díky vědeckým objevům v oblasti mikrobiologie (L. Pasteur a R. Koch) a zavedení zásad antisepse (Ignác  Semmelweis) začal výskyt infekčních nemocí významně snižovat. Habsburská monarchie určovala vývoj ve střední Evropě téměř 400 let. V roce 1526  na český trůn nastupuje Ferdinand I.. Spojení Rakouska a Čech představovalo také dobrou  obranu proti Turkum. Roku 1564 se stává císařem, českým a uherským králem Maxmilián, po něm v r. 1576 jeho syn Rudolf II.. Pozvedl Prahu, uzákonil náboženskou svobodu, měl  rozpory s bratrem Matyášem. Roku 1593 vypukla další válka s Tureckem, která trvala  15 let. Začátkem 17. století potrápila obyvatelstvo krutá a dlouhá zima, neúroda a hlad. V letech 1607-1608 vedl Matyáš stavovský odboj, poté získal vládu na Moravě, Uhrách  a Rakousku, od r. 1611 vládl celé říši. V roce 1605 propuklo povstání šlechty v Uhrách, které vedl Štěpán Bockaj. Bockajovci řádili také na Uherskohradišťsku a poničili i Tučapy. V roce 1619 Gabriel Bethlen vtrhl  se svými vojsky na Moravu a prošel také naším krajem. Jeho vojáci byli obávanými  násilníky. Vyplenili velehradský klášter a pustošili vesnice v jeho okolí. Útrapy, při nichž  bylo pobito a zajato velké množství lidí (i v Tucčpech), se zhoršovaly neúrodou a morem. Drancování neskončilo. Byla třicetiletá válka (r. 1618 - 1648). Přes Moravu se přehnalo  několik válečných výprav a morová epidemie. Obyvatelstvo trpělo loupežemi, vypalováním, nedostatkem potravy. Zmizela celá řada vesnic, na klášterních statcích zbylo  malé množství obyvatel. V r. 1656 bylo v Tučapech 8 domů obývaných a 10 domů pustých. V době třicetileté války se na královském trůně vystřídali Ferdinand II., Fridrich Falcký  (1 rok), Ferdinand III.. V r. 1656 byl českým a uherským králem Leopold I. (císařem byl  korunován později), který vedl války s osmanskými Turky. Turci postoupili až na Moravu a k Slezsku, drancovali a plenili i Slovácko, postiženy byly také Tučapy. V r. 1663 bylo  v Tučapech 9 domů obydlených a 9 domů pustých. Josef I. zdědil v roce 1705 monarchii v nelehké situaci. V Uhrách probíhalo povstání  pod vedením Ference II. Rákócziho, jeho oddíly plenily vesnice jihovýchodní Moravy, také  poničily Tučapy. Císařská vojska, vyslaná do Uher, bídu a strasti vesnických obyvatel ješte  zvyšovala a nejspíš přinesla morovou epidemii, která řádila v našem kraji kolem roku 1715. V roce 1719 založil velehradský klášter v Tučapech nový dvůr i s polnostmi. Po období relativního klidu vpadli na Moravu v r. 1742 Prusové při válce o Slezsko. Marie Terezie nastoupila po svém otci Karlu VI. na uherský trůn v roce 1741, v roce 1743  na český trůn, arcivévodkyní rakouskou byla od r.1740. Byla to osvícená panovnice , která  provedla řadu reforem: berní, správní, soudní, hospodářskou, finanční, sociální, vojenskou  a školskou. Její syn Josef II., který vládl v letech 1780 - 1790, šel ještě dál. V roce 1781 vydal  dva velké patenty: toleranční patent (o náboženské svobodě) a patent o zrušení nevolnictví. V letech 1770 - 1772 v důsledku dlouhé zimy a neúrody vypukl hladomor. Za Marie Terezie bylo zavedeno nové a spolehlivé vyměřování půdy (1. tereziánský katastr). Proběhlo 1. úřední sčítání lidu, domy dostaly popisná čísla. Zavedla se ustálená příjmení  (rodné jméno) vedle křestního jména i pro poddaný lid. Z výpisu z tereziánského katastru velehradského panství z r. 1754 bylo v Tučapech  19 zahradníku (z nich každý měl 19 měřic a 2 achtely polí a několik achtelu zahrad  a vinohradů), 5 panských domků na panské půde (6 měřic 12 achtelu vinohradů), 19 domků  na obecní půde (9 měřic 83 achtelů vinohradů), v majetku obce 5 měřic pole, 30 měřic  pastvin, 1 měřice 4 achtely lesa, několik vinohradů (dohromady 7 měřic 169 achtelů) mělo  různé přespolní majitele z Polešovic, Vážan, Nedakonic, Boršic, Zlechova, Kostelan, Ořechova, Velehradu, Stříbrnic, Domanína. V září 1784 byl v rámci Josefínských reforem zrušen velehradský klášter a s ním zanikl také dvůr v Tučapech, v r. 1785 byl zbytek dvora – salaš (ovčírna) rozdělen a pole předána  9 usedlíkům. Boršická obec koupila lokalitu Chrástě na Tučapském kopci na pastviny. V Josefském katastru bylo poprvé použito zamřování pozemků, pozemek nahradil  dosavadní berní jednotku, kterou byla usedlost. Po novém meření bylo v českých zemích  zjišteno o 60 % zdanitelné půdy více než v předchozích soupisech.

Byly určený hranice katastrálních obcí, plocha každé obce se rozdělila na menší celky  ohraničené cestami, potoky atd., na tzv. pozemkové tratě, hony. V Tučapech byly výměry a majitelé v r. 1789 zapsány takto: vrchnost – 51 jitro 122 sáhů  pozemků, obec – 49 jiter 426 sáhů, 42 místních majitelů – 238 jiter 1454 sáhů, 44 přespolních majitelů – 14 jiter 898 sáhů pozemků. V tučapském katastru bylo tehdy  přepočteno na dnešní míry přes 200 ha. Seznam tratí - pole: Desátkové, Hladiše, Horky, Jaburovky, Klínek, Kopaniny, Koštálniska, Krátina, Koukolky, Mezi Smolky, Nad hájem, Nad louky, Nivky, Od Chrasti, Od Divoka, Od Stříbrnic, Oujezdy, Oujezd od Chrasti, Padělky, Pod studnou, Vinohrádky, Vrchní louky, Výbytky, Vyhnašov, Záhumenice  louky a pastviny: Hribnicka, Kopaniny, Louka dolní, Louka Jaboruvka, Mezi zmoly, Nad hájem, Od Divoka, Pod Chrastím, Pastvisko dolní, Plane, Rybníček, Seče, Uhrový  hájek, U ovčírny, Včelník, Vrchní louka, Vrchní trávník, Vrchní záhumenice  vinohrady: Koštálniska, Stará hora. (Staré míry: 1 měřice = 19,2 aru; 1 achtel=2,4 aru = osmina měřice;  1 jitro = 57,55 aru = 1600 sáhu; 1 sáh = 3,6 m2 )  Od r. 1792 vládl František II. po svém otci Leopoldu II. Osvícenský absolutismus byl  nahrazen policejním tzv. františkovsko-metternichovským. V r. 1805 proběhla u Slavkova Bitva tří císařů – Napoleona, Františka II., cara Alexandra. Ustupující ruská vojska prošla nejspíš i naším krajem. V letech 1835- 1848 byl císařem Ferdinand I. zvaný Dobrotivý, poslední panovník, který se  dal korunovat na českého krále. V roce 1818 byl založen stabilní katastr, základy mapování  představovala trigonometrická síť, bylo nařízeno zaměření a zobrazení všech pozemků  obdělávaných i neplodných a jejich rozlišení podle kultur a jakostních tříd a označeny  parcelními čísly. Rok 1848 byl revoluční. 7. září 1848 bylo zrušeno poddanství (robota) za náhradu. Většinu půdy v zemi vlastnila vrchnost, proto bylo potřeba ji od vrchnosti spolu s robotními  povinnostmi vykoupit, vyvázat se. Vyvázání pozemků bylo dílem zdarma a dílem za úplatu. Hodnota jednotlivých povinností a práv byla určena podle místních nebo katastrálních cen. K finančnímu zajištění vyvazování byl zřízen zemský vyvazovací fond. V r. 1848 nastoupil na rakousko-uherský trůn František Josef I., který vládl až do r. 1916. Na začátku roku 1849 vyhlásili Madaři samostatnou republiku, v srpnu 1849 byli Madaři  poraženi u Világoše, Rakousku pomohl ruský car Mikuláš I. se svým vojskem. Ruští vojáci  se tenkrát utábořili v sousedních Boršicích a pobývali také v Tučapech. V r. 1866 byla prusko-rakouská válka. Rakouské vojsko bylo poraženo u Hradce  Králového (Sadová) a při ústupu k Vídni pronásledováno Prušáky. Vojáci přešli přes  Slovácko a zanechali za sebou cholerovou nákazu, která brala životy také v Tučapech  a v okolních obcích. V červenci 1914 vypukla I. světová válka. Záminkou pro rozpoutání války se stal atentát  v Sarajevu na rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este, následníka trůnu, a jeho  manželku Žofii. Z podpory atentátníků bylo obviněno Srbsko. Ministrem zahraničí Rakouska-Uherska byl v té době Leopold II. Berchtold, který sídlil na zámku  v Buchlovicích. Rakousko-Uhersko vyhlásilo v červenci 1914 Srbsku těžké ultimátum, jehož výsledkem bylo vzplanutí I. světové války. Ve válce bylo celkem mobilizováno  přes 65 milionů mužů, padlo přes 8,5 milionů vojáku, miliony mužů byly zraněných, zajatých a nezvěstných. Také v Tučapech visely mobilizační vyhlášky, podle kterých museli do 24 hodin nastoupit  mladí záložníci, z obce odešlo 85 mužů. Byly nařízeny rekvizice obilí a potravin, které se  staly postrachem lidu, protože všeho bylo nedostatek. V roce 1916 nařídila vláda rekvizici předmetů z barevných kovů (hmoždíře, kliky, příbory, hrnce) na výrobu válečné výzbroje. Odvody se opakovaly až do konce války, později odcházeli i starší muži. Celkem nastoupilo  do armády z Tučap 107 mužů ve věku 18 - 50 let. Předzvěst konce války a zdecimování  vojáků měly za následek rozklad armády. Od jara 1918 mnoho mužů dezertovalo  a schovávali se ve stodolách, na půdách a v lesích kolem domovu.

V této válce padlo z Tučap několik vojáku a někteří zůstali nezvěstní. Seznam padlých: Fryšták František, Vanda Josef, Vycudilík Filip, Bačák Josef, Malík František, Wagner  Bohumil, Kočenda Kristián, Lanšperk Bonifác, Vaďura František, Bačák Josef, Všetula  Štepán, Zlámalík Petr, Botlík Jan, Dvouletý Marek, Fryšták František, Sýkora Jan, Daníček  Josef, Hrobař František, Malík Jan, Vávra František. Po několika letech byl padlým  vojákům zásluhou místních hasiču postaven pomník. 28.10.1918 válka skončila. Tímto dnem se rozpadlo Rakousko - Uhersko a vznikla  samostatná Československá republika. Prvním prezidentem byl Tomáš Garrigue Masaryk, pak byl zvolen opakovaně, v roce 1935 ve svých pokročilých 85 letech abdikoval. Prezidentem se stal Edvard Beneš. Ve 30. letech 20. století zasáhla obyvatelstvo světová hospodářská krize, která začala  krachem na newyorské burze 24. října 1929 (tzv. černý čtvrtek). Došlo k velkému  poklesu průmyslové a zemědělské výroby, prudce vzrostla nezaměstnanost, hodně lidí  postihla chudoba, vznikaly sociální nepokoje, demonstrace, stávky. Světová hospodářská  krize se stala zároveň krizí demokracie - došlo k nástupu fašismu a vzniku a posílení  diktátorských režimů (v Německu Hitler, v Rusku Stalin, v Itálii Mussolini). V říjnu 1938 abdikoval Edvard Beneš a prezidentem byl zvolen JUDr. Emil Hácha. 15.3.1939 začřala okupace ČSR, zřízen protektorát Böhmen und Mähren. V září pak  Německo přepadlo Polsko, Francie a Británie vypověděly Německu válku. Začala II. světová válka, které se zúčastnilo 40 států, a vzala více než 60 milionů lidských životů, značná část byla obětí holocaustu.

Proti okupaci se utvořily odbojové skupiny. Demokratické odbojové skupiny se sloučily  v ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího). Byly orientovány na Anglii a Beneše. Komunistické odbojové skupiny byly orientovány na SSSR. V Tučapech se organizování odboje ujal JUDr. J. Mléčka. Místní skupina však byla prozrazena a lidé byli v květnu 1941 zatčeni a uvězněni. Byli to: JUDr. J. Mléčka, J. Malík, A. Šimík, J. Hlaváček, A. Koutný, D. Koutná, Š. Machynka. Prvně jmenovaní byli vězněni  několik let, další několik měsíců, poslední byl vězněn několik dní. Na nucené práce do Německa bylo z Tučap odesláno 28 mužů a 4 ženy. Z koncentračního  tábora se už nevrátil místní Jan Hlaváček, na pomník padlým se přidala deska s jeho  jménem. V r. 1942 neměčtí vojáci vzali ze zdejšího kostela dva zvony. Koncem války pak  brali potraviny (obilí, vejce, dobytek). Naše obec byla osvobozena rumunskou armádou 28. dubna 1945 beze ztrát na životech. Rumunská vojska prišla od Polešovic a Vážan kolem sedmé hodiny večerní za vydatného deště, hromů a blesků. Po válce se stal prezidentem Edvard Beneš. Postupně probíhala obnova válkou zničeného  hospodářství, osídlování pohraničí po odsunu Němců. ČSR zásluhou Klementa Gottwalda nepřijala Marshallův plán, tím se dostala do područí Moskvy. Poslední svobodné  demokratické volby na dobu více než čtyriceti let se v Československu konaly na konci  května 1946. V r. 1947 postihlo zemi katastrofální sucho a neúroda, což vedlo k prohloubení různých hospodářských problémů. V únoru 1948 vrcholí vládní krize (komunisté stupňovali  požadavky na další znárodnění), někteří ministři podali demisi, prezident Beneš odolával  tlaku do 25. 2. 1948. Po komunistickém puči "Vítězném únoru" se stal prezidentem Klement Gottwald. 50. léta se nesla v atmosféře strachu a udavačství. Pronásledováni byli liberálové, církevní činitelé, členové západního odboje. Byly inscenovány politické monstrprocesy proti vykonstruovaným nepřátelům strany a státu, popravováni a vězněni nevinní lidé  (věznice v Uherském Hradišti - týrání vězňů, vyšetrovatel StB A. Grebeníček). Někteří lidé  odešli do emigrace, vzniká 3. odboj. Byla zavedena cenzura, jednotná státní ideologie (marxismus - leninismus), centrální  plánování (pětiletky), prosazovány tzv. dělnické kádry. Byl zrušen soukromý sektor a nahrazen komunálními podniky, provedena násilná kolektivizace zemědělství. Došlo k likvidaci řemeslníků a živnostníků, rolníci a sedláci byli  nuceni odevzdat půdu a dobytek a vstoupit do JZD. V Tučapech se myšlenka společného hospodaření na zemědělské půde šířila velmi pomalu. JZD zde bylo založeno v r. 1957, přihlásilo se 25 mužů a žen, kteří vlastnili většinou jen  malá hospodářství. V 60. letech se tučapské družstvo postupně sloučilo s ostatními družstvy  v okolních vesnicích. V 60. letech dochází k uvolnění situace ve společnosti, které v r. 1968 vyvrcholilo  Pražským jarem. 21. srpna však byla republika obsazena vojsky "Varšavské smlouvy" v čele se SSSR a pak nastalo dlouhé období „normalizace“. Změna přišla až v listopadu  1989 se „Sametovou revolucí“.